Vždycky jsem toužila po nějakém kvalitní mobilním telefonu. Jenomže jak už to, tak bývá, tak jsem na žádný skvělý mobilní telefon neměla peníze. Ještě jsem studovala druhý ročník střední školy, takže jsem neměla opravdu hodně peněz nazbyt. Měla jsem sice dvě brigády, ale ty mi pokryly sotva studium a taky nějaký volný čas anebo jízdné domů a do školy. Tak jsem se zeptala rodičů, jestli by mi nějaký mobilní telefon třeba nepořídili. Byla jsem z toho opravdu nešťastná, když mi rodiče řekli, že mi žádný mobilní telefon nedají. Když jsem na to ještě moc mladá. Ale vždyť to je právě ono! Jsem mladá, tak chci mobil a chci si samozřejmě užívat! Takže to znamená, že potřebuji taky mobilní telefon. Navíc tady na střední škole měl opravdu každý student svůj mobilní telefon, takže se nedivte, že se mi taky občas někdo smál. Smáli se mi, že nemám mobilní telefon.
Mě to hodně mrzelo. Naštěstí se tady ale taky našli děti a studenti, kteří mě litovali. Sice to ze začátku byla docela příjemné, že mě někdo lituje, ale později jsem si řekla, že je to vlastně velká ostuda. Tak jsem si řekla, že si z té brigády prostě našetřím na mobilní telefon. A za čtyři měsíce jsem měla našetřeno, nakonec se mi to podařilo.
Koupila jsem si krásný mobilní telefon s fotoaparátem, a to z bazaru. Vůbec mi to nevadí, jsem hlavně ráda, že ten mobilní telefon konečně mám a nemusím se stydět, že mobil nemám. A mí rodiče taky na mě byli docela pyšný, že jsem si všechno dokázala zařídit sama a bez pomoci. Víte, je to sice prima, když si na vlastní mobil našetřím sama, ale opravdu jsem byla velmi smutná, že mě rodiče nepodpořili. Proč to tak udělali? Musela jsem se hodně uskromnit a nemohla jsem chodit na kroužky doučování. Mrzelo mě to, ale mobil jsem opravdu nutně chtěla. Bylo to i ze společenského hlediska, a to jak víme všichni, je mezi lidmi důležité.